ROZHOVOR MANŽELŮ I.

Ž: „Co si dáš k večeři?“
M: „Mě je to docela jedno, co uvaříš, to sním.“
Ž: „S tím už přestaň, snad víš, na co máš chuť, ne?“
M: „Jo chuť... Tak to bych si dal třeba biftek na zeleným pepři a opečený brambory s fazolkami...“
Ž: „Hele, já tu nemám čas na blbosti, zatímco ty jsi přijel z práce až v sedm večer, já už stačila napsat s dětmi úkoly, uklidit nákup a vyprat prádlo. Tak řekni, co si dáš k večeři.“
M: „No vždyť jsem ti to řekl, já mám chuť na biftek na zeleným pepři a ...“
Ž: „Hele, já na to fakt nemám náladu, nemůžeš někdy říct něco normálního?“
M: „No dobře, pak bych tedy měl chuť na bramborák.“
Ž: „V půl osmý večer? Ty jsi se snad zbláznil. A stejně nemáme brambory. Kdybys přišel domu dřív, mohl jsi je koupit!“
M: „Já bych je klidně koupil i v těch sedm, vždyť v supermarketu mají do devíti, stačilo abys mi to řekla.“
Ž: „Proč bys je prosím tě kupoval ty, brambory vždycky kupuju já, odjakživa. Navíc jsme je měli včera, tak je přece nebudeme žrát každej den.“
M: „No já jen, že jsi se ptala na co mám ...“
Ž: „Nech už toho prosím tě, jseš s tím ...že jsi se ptala... už trapnej. Naposledy se tě ptám, co si dáš k večeři.“
M: „A z čeho si můžu vybrat?“
Ž: „No to seš celej ty. Já se tě zeptám a ty mi odpovíš otázkou.“
M: „No... tak tedy..., co třeba tousty...“
Ž: „Ty bys byl schopnej mi sežrat toustovej chleba, když víš, že je jedinej, po kterým nemám zácpu? K večeři ti udělám buď špagety nebo ohřeju nějakou omáčku a maso z mrazáku. Konečně se už rozhodni.“
M: „Tak já bych si... asi... dal..., no třeba tu omáčku, tu jsem už dlouho neměl.“
Ž: „Omáčku, jo? A proč si nedáš špagety.“
M: „Dobře, udělej mi špagety.“
Ž: „No konečně, z tebe taky něco dostat. Chceš na ty špagety sýr?“
M: „Nechci, vždyť víš, že si ho na špagety už léta nedávám.“
Ž: „No to je zvláštní, já se ženu dneska extra pro sýr na tvoje špagety a ty mi nakonec řekneš, že si ho už na špagety nedáváš. To by mě zajímalo, jak dlouho.“
M: „Už deset let miláčku, to jsem tě ještě neznal, když jsem si naposledy na špagety sýr dal.“
Ž: „Takže já ti teď v osm večer udělám špagety. Já je teda nebudu, děti taky ne, takže je budeš jíst sám. A přitom jsi si klidně mohl dát tu omáčku z mrazáku.“
M: „To mohl, klidně, proč ne - tak mi ji dej?“
Ž: „No vidíš, kdyby jsi to řekl hned, nemuseli jsme tady půl hodiny šaškovat a já z tebe nemusela tahat co si dáš!“
Ž: „Tak tady máš tu svoji omáčku a maso. To jsem jen zvědavá, co budu dělat s tím sýrem.“